V neděli 10. 11. 2024 jsme hráli 2. kolo Krajského přeboru doma proti Lipkám, jednomu z favoritů na postup. Krátce po zahájení nás přišel povzbudit Mirek Martinovský. Jako první remizoval Luboš, potom Honza a já (Petr Staněk), s rovnou pozicí a o chlup lepším časem. Prohrál Tomáš ale srovnala se štěstím Lída, když měla na hodinách 20 minut a soupeř 20 sekund. Potom prohráli Olda a Štěpán. Jako poslední tradičně dohrávala Radka, která s pikem navíc statečně odmítla remízu, aby za dva tahy přehlédla braní. Jako rozhodčí jsem nemusel řešit žádný spor. Na tradiční pozápasovou tiskovku dorazilo 8 účastníků. Podrobně průběh partií popíše tentokrát nehrající kapitán IM Pavel Čech:
Po oslavě bývá bolení břicha. Sice jsme tušili, že Lipky C přijedou „spráskané“, protože mladé pušky budou hrát další z nekonečných mistrovství, ale staří harcovníci (hned polovina manšaftu byla dokonce starší než já) ukázali, že ještě nepatří do starého železa. A co my? Mezi mafiány se říká, že chobotnici musíš useknout hlavu, protože chapadla jí vždycky dorostou. A co dělám hlavu (kapitána), musím konstatovat, že jsme vždy osm chapadel napočítali. Tentokrát jsem jel zachraňovat Turnov, který loni postoupil do 1. ligy opravdu s vypětím všech sil (právě na úkor Lipek) a rozhodně nemíní hned zase spadnout. Vzpomínám, že s Vyšehradem jsme se pro jistotu začali jednou v extralize zachraňovat tak brzy, až jsme ji vyhráli… Takže bych náš tým přirovnal k bezhlavé chobotnici. Chapadla se kroutila a občas i něco urvala, ale na víc než na snesitelných 2½:5½ to nestačilo.
Na 1. desce dostal Luboš Hubka legendárního J. Nu(n)na. Ten mu hned po zahájení nabídl remízu a bylo vymalováno.
Na druhé desce se Tomáš Prouza nejspíš lekl soupeřova pokročilého věku, smíchal Nimcovičovu a Bogoljubovu indickou a soupeř mu trošku komicky chytil koně na e8. Ale Tomáš si to umí zařídit, na webu tu nulu obdržel Pavel…
Olda Wenke na třetí desce nenechal soupeře již od třetího tahu na pochybách, že mu půjde po králi. Ten se opravdu lekl, raději zarošoval na dlouho a pustil se sám do útoku. Najdete rozhodující úder černého?
Pamatuji se, jak nám před takovými 40 lety Pepa Přibyl na základně vysvětloval, že na Trompowského (1.d4 Jf6 2.Sg5) je blbost hrát 2…g6. Štěpán Mareš byl tehdá ještě na houbách, takže to klidně zahrál. Jeho soupeř postavil zahájení podle dobrých vzorů (rozuměj: jako to stavím já), postupně mu odebral pět pěšců a nakonec chytil dámu.
Petr Staněk si chtěl zahrát i bílými královskou indickou. Soupeř vzdoroval, ne a ne posunout pěšce na e5. Když tak učinil, rozhořel se boj o dé sloupec. Když tam oba postavili krytého volného pěšce, spokojeně dali partii za remízu.
Radka Staňková dostala ve výměnné Francouzské pěšce, slušně poděkovala, odrazila všechny pokusy o prokázání kompenzace, odmítla remízu a pak nastavila figuru.
Honza Nosek je proslulý časovými tísněmi toho nejtěžšího kalibru. Když vidím, že prohrál po svém 29. tahu, trošku tuším, která uhodila. A nebyla to Lída Rutter, ta už byla beztak hladce vyhraná (počítač hlásí, tuším, mat 11. tahem). Honzovy problémy začaly, když v lepší pozici obrátil zlaté pravidlo „tahej figurou, která stojí nejhůř a kterou můžeš zlepšit“ a zahrál figurou, která mu stála nejlíp, aby její postavení viditelně zhoršil: 12…Dc7.
Honza (už ne Vestfál ani Nosek, nýbrž ten náš Kuneš) zahrál Sicilku s noblesou sobě vlastní, zželelo se mu však svého o dobrých 10 let mladšího soupeře (nebo se mu nechtělo rošovat, když jsou obě bílé věže zdvojeny na háčku?) a dal ji v 19 tazích za remízu.
Zápas tedy dopadl vlastně podle očekávání – na posledních čtyřech deskách jsme byli papírově vyrovnaní a hráli 2:2, na těch předních jsme nějakou tu stovečku ztráceli a dostali ½:3½. Jako cenu útěchy vyfasujeme příště opět domácí klubovnu. Jedém!
Pavel Čech a Petr Staněk